Na konci ledna, v sobotu 30. mi Jarda volá, že jede fotit na Jelení, jestli se nechci vyvětrat. Již tradičně souhlasim. Po obědě nasedám do zelenkavého transpíku a vyrážíme přes Nejdek na Jelení.
I když se mi zdálo, že v Sokolově je sněhu dost, v porovnání s tim, co nás čekalo to nic nebylo. V Nejdku jsme se začali dělit o silnici s chodcema, protože chodníky prostě nebyly. Z Hamrů jsme se dělili pro změnu s běžkařema, jenom si nejsem jistej, jestli nám chyběla silnice, nebo jim stopa. Bylo to tak půl na půl.
Přijíždíme do Jelení. Silnice končí, vytahujem z auta lopatu a od majitel hospody půjčujem hrablo, aby jsme v následujících dvaceti minutách vytvořili parkáč pro transpíka. Po chvíli házení prašánku vypadám jak Hanibal, když přecházel Alpy. Podařilo se, parkujem, berem z auta potřebný hardware a jdeme.
Jarda statečně první, vyšlapává stopy, já a Andrejka se "vezem" v závěsu. I tak za chvíli překračuju provozní teplotu a postupně otvítám všechny ventilace, co mi oblečení dovoluje. Šlapem asi kiláček ve sněhu do kopce, svižnym tempem (Jarda to snad ani jinak neumí), tak že v cíli mám pocit, jako bych přišel ze Sokolova pěšky.
Konečně přicházíme k přezcesťáku, kde na nás čeká Pája s Verčou a Jandáč. Dáváme pauzu, pokec a domlouváme scénář. Potom začíná samotná akce. Pája s Jandáčem skáčou, Andrejka s Verčou upravujou dopad, Jarda pořizuje obrázky a já dělam obrázky, co se hejbou. Každou chníli někdo zahučí po kozy do sněhu, zkusili jsme si to snad všichni.
Asi po hodině to balíme a jdeme zpátky k autu. Kluci maj ještě nachystanej vyvrácenej strom u silnice kus pod Jelení. Nasedáme do aut, Jandáč uvazuje lano za transpíka a cestou si dává car-snowboarding.
Jsme na místě. Následuje potunění nájezdu a dopadu a příprava techniky. Po chvíli kluci uvazujou lano za káru, Verča usedá za volant a jde se na věc. Postupně se ladí rychlost a ještě i dopad, kterej je i tak hodně na punk. Ale Pája s Jandáčem to dávaj statečně.
Čas neúprosně běží a poslední záběry jsou už za tmy.
Balíme, loučíme se, opouštíme tuhle sněhem krásně zavátou krajinku a vracíme se zpátky do města.

Mára