Když jsme několikrát projeli náš nový trail z Krudumu, dospěl Hájis k závěru, že by bylo možné horní pasáž prodloužit a nahradit sice rychlý, ale rovný úsek kolem lesní školky a po lesní cestě s následným šlapáním, které je sice krátké, ale vzhledem k terénu vyhodí z tempa a stojí dost sil (alespoň já jich po cestě ze city za začátek trailu nemám zrovna na rozdávání).
Proto se již v pátek vydal s potřebným nářadím do lesa a začal na tom pracovat. V sobotu dopoledne jsem se přidal i já a do oběda se nám podařilo připravit celý horní úsek.
Po jídle jsme vytáhli kola, připojil se Dub a zahájili jsme přesun na kopec po vlastní ose. Když jsme se konečně ocitli na kopci, naskytl se nám slušný výhled po okolí. Chvíli jsme nabírali síly, snědli jsme tatranky a pak hurá do lesa. Ještě jsme Duba upozornili, že možná bude dole trochu bláta a jeho bílé boty a skoro bílá bunda možná trochu utrpí na kráse.

Nový úsek splnil naše očekávání, je plynulejší a delší, některé části snesou ještě drobné úpravy, např. bičování holení mladými smrčky bych trochu omezil, ale byl to čistokrevný freeride. Potom jsme se napojili na „starou“ část trailu. V závěrečné pasáži se vjíždí pravým obloukem do starého úvozu, jako by do klopenky. Za mokra to kolo ale neudrží a sklouzne se dolů, kde čeká řiďoučký a hluboký blátíčko. Když jsem slyšel Duba před sebou řvát, věděl jsem hned, že neminul. Když jsme potom zastavili, měl už jenom jednu bílou botu, pravá noha byla ke koleni jak nahozená od zedníka. Začal shánět papírové kapesníky, aby odstranil vady na kráse. Hájis mu poskytl hajzlák. Moc to nešlo a když jsme s Hájisem řekli, že to možná není poslední bláto, tak to vzdal.
Následoval přesun na další sjezdík do Lokte. Navzdory noční bouřce byl terén přijatelný.
V Lokti jsme doplnili tekutiny a v podvečer jsme se vydali na cestu k domovu po cyklostezce podél Ohře.
Již po pár metrech nám ale stezka zmizela pod vodou. Po bouřce stoupla hladina v řece téměř o metr a za normálního stavu je stezka v některých úsecích jen 30cm nad hladinou. Zastavili jsme a přemýšleli, zda pokračovat nebo to vzdát a jet po silnici. V zimě jsem to s Hájisem již absolvoval a dalo se to. Nějak jsme se však nemohli rozhodnout, tak že si hodíme korunou. Pana = silnice, orel = stezka. Hájis vylovil minci a hodil. Chvíle napětí – pana (na konci videa na ni vzpomínáme). Koukli jsme se na sebe a po chvíli ticha jsme všichni řekli „jedem po stezce“. Bylo to hlubší, něž jsme čekali. Hned v prvním úseku tekla místy voda přes přední kolo a proti proudu byl problém to ušlapat.
Takový exoti se hned tak nevidí, proto jsem hned na první možný zastávce dal kameru na přilbu, z vyprávění by nám to asi nikdo nevěřil. Vzpomněl jsem si, jak si Dub utíral blátíčko hajzlákem a teď se koupe v Ohři. Dostal jsem náhlý záchvat smíchu (viz video) , že jsem málem spadl z kola.
Dál už to bylo normální, po pár stech metrech se voda v botách ohřála a bylo to v pohodě. Zastavili jsme se ještě v Masce, vypadalo to tam jako na srazu vodníků, ještě po dvou hodinách se pod námi dělaly loužičky.
Ponaučení: až příště budeme plánovat návrat po cyklostezce, přibalíme do batohu šnorchl :-)